Ztraceno v kontextu

Jsou fotografie, na které když se člověk podívá, nezačne přemýšlet o tom, co zachycují, ale jak je fotograf udělal. Kde stál, jestli scénu upravoval a co se odehrálo při zpracování snímku v laboratoři. Což je špatně, u dokumentu přímo katastrofa. Přes toto potenciální riziko se Sobek přenesl celkem bez problémů volbou tématu. Protože jestli člověka něco skutečně zajímá, je to zase jen člověk. Naše fascinace vším lidským, ale není prostou zvědavostí. Je spíš konfrontací, v níž se bije animální bezprostřednost s tím, co do nás vtiskla civilizace. Právě proto je pohled vzrušující nejen jako akt dívání se, ale i jako objekt studia: člověk dívající se na člověka, to je přece téma, o kterém se napsaly stohy papíru: Co podmiňuje náš pohled? A je náš pohled mravný, politicky korektní, nebo férový s ohledem na gender?

Life in Blue je o člověku a tím, kdo se kouká, je fotograf. Mimochodem, jak asi fotografovaní přijímali to, že jsou fotografováni. Co si z toho pro sebe vyvodili? Sobek jim jistě vyložil, že se stávají součástí projektu, který zachycuje určitou, snad přímo národní, specifiku. Sobkovo fotografické gesto udělalo z lidí na snímcích reprezentanty určitého sociálního fenoménu, což sice nebolí, ale každopádně je to vystoupení z anonymity spojené se získáním určitého statusu. Ptám se tedy sám sebe, kdo jsou lidé, kteří přede mnou prostřednictvím Sobkových fotografií defilují? Jsou to Rezignovaní, kteří použili v nové době osvědčený únikový manévr člověka socialismu a stvořili si k svému obrazu vlastní hobby-svět? Nebo jsou to spíš Alternativci nevěřící na občanskou společnost, rovné šance pro všechny, firemní kulturu a zahraniční dovolené? Lidé vyznávající jiné hodnoty? Upřímně řečeno, nevím, a asi to ani není důležité. Každopádně sama hypotetická možnost takové polarity ukazuje, že Sobkův Life in Blue v sobě má kromě estetických a dokumentárních kvalit i jistou dávku političnosti. Minimálně pro ty, kdo pamatují časy socialismu.

A jak charakterizovat fotografický styl Evžena Sobka? Mix smyslu pro vytříbenou  kompozici, relaxovanosti dovolenkové fotografie, důslednosti etnografického dokumentu, to vše okořeněné ironií surrealistické ražby. Prostě: post-moderní srážka stylu deadpan photo s kreativní fotografií. Sobek nezapře ani východisko v doma oblíbeném tzv. subjektivním dokumentu, ani sounáležitost s širokým internacionálním proudem následníků düsseldorfské školy. Tito novodobí encyklopedisté, ukrývající za neutrální masku svých fotografií jemné významové podtexty, produkují fotografie, které jsou pro člověka denně bombardovaného tunami jednoznačných poselství odpočinkovou zónou. Nechci spekulovat, ale myslím, že takový styl by mohl vyhovovat i těm, kteří provozují na březích Novomlýnských nádrží svůj život v modrém. 

Jiří Pátek

Modrý život Evžena Sobka

Polský sociolog Zygmund Bauman ve své pronikavé knize „Individualizovaná společnost“ uvádí, že současná „západoevropská“ společnost se nachází v radikálně odlišné situaci, než kterou zažily předchozí generace, které měly možnost kontinuálně si předávat kulturní komplexy  (informace, zvyky, rituály, vědění, vzory chování, návody k správnému životu) a žily tak v relativní provázanosti. Tato situace dnes už tak docela  neplatí  a příčinou je radikální zrychlení všech společenských, ekonomických a technologických procesů. Současná společnost se nalézá v nových sociálních podmínkách  bez výrazné možnosti navazovat na  kolektivní zkušenosti předchozích generací. Proto také nikdo netuší, kam se bude společnost ubírat, protože vše je zrelativizováno, neplatí už  pouze jedna autorita, neexistuje jeden cíl a k němu jediná správná cesta,  každé směřování se tak stává legitimní.

Nastíněná skutečnost platí také pro tvorbu a akceptaci společenských a individuálních hodnot, které se znatelně proměňují a kromě stále platných základních hodnot  (zdraví, bezpečí, základní sociální jistoty atd.), se na přední místo hodnotového žebříčku také dostává výrazná potřeba autonomie (např. svoboda rozhodování, vnitřní koherence atd.) ve všech oblastech individuálního života. K této hodnotě  přináleží např. svobodné rozhodování o množství a kvalitě volného času jednotlivce. Výzkumy v některých zemích potvrdily, že v současnosti si nezanedbatelné skupiny lidí cení mnohem více hodnot volného času, než možných ekonomických výhod, a proto často volí zaměstnání sice s menším finančním ohodnocením, ale s kratší pracovní dobou. K aktuálním volnočasovým trendům  patří také aktivní a atraktivní využívání volného času, na což pružně reagují cestovní kanceláře nabídkou bohatých animačních programů počínaje adrenalinovými atrakcemi, až  ke zprostředkování  hlubokých emocí. Je zřejmé, že ještě nedávno většinově praktikovaná dovolená s převažujícím „pasivním“ pobýváním na jednom místě, patří dnes už jen k jedné z variant možných rekreačních pobytů.

Přesto i v dnešní době existují  volnočasové fenomény, které jako by směřovaly proti zmiňovaným dynamickým proudům nebo je vědomě ignorovaly. Jde o aktivity, které konzervují generačně zaběhlé a tradované volnočasové rituály.

Česká společnost spektrum volnočasových aktivit vzájemně  propojuje - část společnosti kopíruje zahraniční trendy, jiní se po krátkých zážitkových úletech vracejí k osvědčeným modelům rekreace. Také pověstné české chalupaření doznává změn. Někteří majitelé chalup a chat si uvědomují časovou a lokální svázanost s vlastní nemovitostí a proto pronajímají svůj druhý domov ke kratším i celoročním pobytům novým klientům. Sami se pak na určitý  čas stávají turisty, poutníky, tuláky - novodobými nomády.

Jiný výrazný český dovolenkový trend, umožněný svobodným cestováním  na počátku devadesátých let, signalizuje úpadek zájmu. Po počáteční euforii je tato téměř společenská povinnost saturována, a proto se rodilí rekreanti mohou vrátit  do svých oblíbených kempů, stanových městeček, chat, chalup, zahradních domků, případně nemusí vůbec nikam migrovat, protože vše, co potřebují k naplnění volnočasových společenských rituálů (gril, bazén, altánky, lehátka, hřiště atd.) mají před domem na vlastní zahradě. I neúplný výčet volnočasových a rekreačních aktivit české společnosti naznačuje zánik jediného převažujícího modelu využívání volného času.

Výše uvedený exkurz není výhradně výsledkem a předmětem zájmu  sociologů, kulturologů, kulturních antropologů a psychologů cestovního byznysu. Také někteří fotografové reflektují probíhající společenské změny a podávají nám o jejich průběhu vizuální informace. Fotograf Evžen Sobek se věnoval v autorském projektu „Modrý život“ jednou z variant volnočasových aktivit, kterou na břehu Novomlýnských nádrží již desítky let realizuje určitá skupina lidí  a vytváří tak fenomén, který můžeme objevit  v dalších lokalitách, ale určitě v jiném historickém, kulturním a přírodním kontextu. 

Prohlížíme-li si soubor fotografií Evžena Sobka z autorského projektu „Modrý život“, začnou se pozvolna vynořovat otázky, které se při dalším a delším vnímání zmnožují a stávají se nutkavější. Zpočátku  můžeme být znepokojeni mnohovrstevnými informacemi a nejednoznačnými sděleními na prezentovaných fotografiích. Řada snímků evokuje minimalistické obrazy nové topografie, jiné fotografie  vyvolávají usměv a údiv nad jemným zachycením kouzla nechtěného – chtěného. Postupem času si ale uvědomíme, že autor nám  svou fotografickou kolekcí předkládá zajímavý sociální fenomén – pohled na specifikou volnočasovou aktivitu  lidí, kteří se rozhodli ve zvolené přírodní lokalitě vytvořit svůj druhý domov v bizarních architektonických artefaktech. 

Tento text si neklade za cíl zaujmout kritický postoj k zachycenému fenoménu, jedná se o snahu porozumět textu fotografické zprávy o životním stylu určité komunity lidí artikulováním otázek, které se při čtení fotografií vynoří. I když cítíme individuální nosný příběh každé fotografie, musíme Sobkův fotografický cyklus vnímat jako celek.

Fotograficky zachycená komunita „bývalých“ karavanistů, kteří se z neznámých důvodů vzdali volnosti a svobody pohybu, putování, kočování – tedy původního poslání obytných přívěsů na kolečkách a domestikovali se ve zvolené lokalitě na jihu Moravy, už předem vylučuje zařadit tuto skupinu mezi chalupáře a chataře s jasnými charakteristickými znaky. Kdo jsou tedy majitelé přístřešků, kteří pro své stavby používají obdobný recyklovaný stavební materiál jako obyvatelé latinskoamerických favel, černošských ghet, afrických slumů? Co je motivovalo tyto lidi vybudovat svůj druhý domov v  prostředí,  jehož kouzlo se (s výjimkou neustále proměnlivé vodní plochy) vyčerpá během několika pobytů a s velkou pravděpodobností se stane stejně nepodnětné, jako lokalita kterékoliv zahrádkářské kolonie? Přesnou odpověď dostaneme pravděpodobně jen od ortodoxních milovníků rybolovu. Co však vede ostatní členy komunity (manželky, děti, příbuzné, známé)  k dobrovolnému víkendovému i celoletnímu přebývání ve  zvoleném prostředí? Je to potřeba, povinnost, radost následovat spřízněného člověka kamkoliv?  Je to touha po meditaci v přírodě?  Další otázky se vkrádají při vnímání urbanistického konceptu dané lokality. Co kompenzuje pobyt obyvatel karavanového gheta?  Je to potřeba realizovat neformální kontakty v romantickém prostředí? Možná se zde saturuje touha po životě v pospolitosti, která  ve městech nemá možnost takového naplnění. Nebo nabízí uzemněný karavan prostor pro neposedné„zlaté české ručičky“? 

Pokusme se vžít do každodennosti zdejších obyvatel a pokusme si představit, co je náplní jejich volnočasových aktivit?  I když na Sobkových fotografiích neuvidíme interiéry karavanů, jejich přístavby, vylepšení, výzdoba, doplňky, detaily, vyjadřují zvláštní patafyzické kouzlo. Odpovědi na pokládané otázky by nám mohli podat samotní domestikovaní karavanisté, ale intuice naznačuje, že s největší pravděpodobností  sami neznají odpověď  proč….?. 

Druhá část souboru Evžena Sobka zachycuje stejnou lokalitu Novomlýnských nádrží a  život lidí ve zdejším rekreačním zařízení  Jestliže Martin Paar ve svém souboru fotografií o volnočasových rekreačních aktivitách anglických rodin vyvolává kromě zamyšlení také ironický úsměv, v případě Sobkových dokumentů převažují pocity a nálady hraničící se smutkem, beznadějí, osaměním, prázdnotou....A opět se vkrádají otázky ….atd. atd. 

A na závěr jedno nesmělé doporučení. Vyzkoušejte něco, co v galeriích není často obvyklé – absolvujte ještě jedno kolo prohlídky Sobkových fotografií, ještě jedno čtení a uvidíte, jak se pozvolna zdánlivě izolované informace, uložené v symbolech jednotlivých fotografií, propojují s dalšími významy do smysluplného textu, který nám nemusí dát odpovědi na naše otázky, ale určitě nás přivede k hlubšímu promýšlení spatřeného. 

Mgr. Jiří Siostrzonek, PhD. - sociolog, pedagog Institutu tvůrčí fotografie – Slezská univerzita v Opavě