Hradišťské podzemí
Před mnoha lety byly na Hlavním náměstí objeveny tajné chodby, které začínaly u lékárny Zlatá koruna a táhly se přes celé náměstí až k jezuitské koleji. Jedna z pověstí vypráví o chodbách plných skrýší, ve kterých měl být ukrytý poklad. Bylo mnoho odvážlivců, kteří se nebáli zkusit štěstí a s lucernami se vydávali do temných chodeb. Čím hlouběji však šli, tím těžší byl vzduch. Lucerny zhasínaly a mnozí byli rádi, když se v pořádku a stejnou cestou vrátili zpátky. Poklad se nikdy nikomu nepodařilo nalézt a netrvalo dlouho a chodby byly zazděny.

Kaple sv. Šebestiána
V Uherském Hradišti již po několikáté zuřil mor. Pro nemocné byl na cestě k Mařaticím zřízen lazaret, ale proti moru nebylo pomoci. Desítky nemocných denně umíraly. Pohřbívat je běžným způsobem na hřbitově už nebylo možné, a tak byly pod mařatickým kopcem vykopány hluboké jámy, kam mrtvé házeli a polévali vápnem. Těmto místům se každý vyhýbal. Však jednou se i zde něco pohnulo. Pomalu se z morové jámy vynořovala postava muže. Snažil se co nejrychleji z tohoto hrůzného místa dostat. Nakonec se přece jen dostal až k lidskému obydlí – chaloupce na okraji Mařatic. Hospodáře a jeho ženu ze spánku vytrhlo až naléhavé klepání na dveře. Hospodář šel otevřít a zanedlouho do světnice přímo přinesl na smrt bledého důstojníka, celého pomazaného vápnem. Sklenka vína a trocha jídla ho posilnila natolik, že byl schopen vyprávět. Byl mezi těmi, kteří střežili kunovskou bránu. Dostal horečky, a tak ho zanesli do lazaretu. Mysleli, že onemocněl morem. Poté ho i s mrtvými naložili na vozík a hodili do šachty. Snad až hrůza, když zjistil, kde je, mu dodala sílu vyškrábat se ven. Díky péči hospodářů se důstojník brzy uzdravil a na místě, kde tenkrát onemocněl, dal postavit kapličku, zasvěcenou sv. Šebestiánovi – ochránci proti moru.

Černý jezdec
Jednoho večera se braný již chystal zavřít městskou bránu, když najednou zaslechl od náměstí cval koně a branou proletěl jezdec na černém koni. Dlouhý černý plášť za cizincem jen plápolal. Div, že braného neporazil. Jezdec se pustil cvalem přes luka, ale brzy se zarazil. Cesta se mu v šeru pomalu ztrácela. Naštěstí zahlédl staršího muže, který šel směrem k Mařaticím. Zeptal se ho na cestu k Jarošovu. Neznámý muž mu radil, aby jel úbočím kopců, protože po nedávném dešti ještě voda v lukách neopadla. Jezdec však jeho rady nedbal. Jel svou cestou dál. Najednou však jeho kůň zpomalil a nakonec se zastavil úplně. Pod kopyty necítil pevnou půdu. Marně jezdec koně pobízel, marně cukal uzdou. Kůň se do rozbředlé půdy bořil víc a víc. Pozdním večerem se neslo jen úzkostné volání o pomoc. Kolem bylo však pusto, prázdno. Nikdo jej neslyšel. Jezdec i kůň se pozvolna propadali, až navěky zmizeli v bažině. Od té doby bylo prý v lukách mezi Uherským Hradištěm a Mařaticemi vidět ducha utonulého jezdce, jak se prohání na svém koni a každých sto let ode dne, kdy tady zahynul, bylo slyšet volání o pomoc.

Stará radnice
Stará uherskohradišťská radnice bývala vždy ponurým zákoutím města. Vyprávělo se, že ve veži bylo vězení, a že zde straší duše těch, kteří se nedovolali spravedlnosti. Uherské Hradiště mělo v minulosti také právo hrdelní – mohlo odsouzence trestat smrtí. Pověst vypráví, že inkvisice a popravy se konaly právě zde, pod štíhlou radniční věží. V 16. století zde byl popraven místní pytlák, který byl však nevinný. Od té doby každý den o půlnoci vyjíždí z radnice bílý vůz, tažen párem bílých koní. Uvnitř vozu leží mrtvý člověk. Vůz vždy objede Mariánské náměstí a Prostřední ulicí se vrací zpátky k radnici, kde mizí za radničními vraty.

Dva bochníky
Jak vypravují staří pamětníci, vypukl po třicetileté válce hlad a mor. Také v Uherském Hradišti zemřela spousta lidí. Mnoho statků bylo zničeno a pole rozdupaly stovky koní nepřátelských vojsk. Bída zachvátila celý kraj. Pro nejchudší pekli františkáni v hradišťském klášteře chléb. Ubožáci v hadrech trpělivě čekali, až budou obdařeni bochníkem. Vypráví se o jednom bílovickém sedlákovi, kterému se podařilo zachránit majetek, že byl velký skrblík. Když se dozvěděl, že se v klášteře rozdává chléb, neváhal toho využít. Postavil se do zástupu chudáků a čekal, až na něj přijde řada. Poděkoval s falešným „Pán Bůh zaplať“ a odcházel. Protože byl vychytralý – schoval první bochník, čepici stáhl do čela a s drzostí šel pro druhý. Cestou domů se mu však bochníky zdály těžší a těžší. Podíval se na chleby, ale místo bochníků držel dva velké kameny. Zanadával a odhodil je vedle cesty. Náhle uslyšel z dědiny zvonění na poplach. Domů doběhl však pozdě. Plameny mu vzaly všechno, co měl. A ty dva kameny? Ty leží u Včelar dodnes, někde hluboko v polích.

Podivný kočár
O františkánském kostele v Uherském Hradišti se vypráví, že se pod ním nachází tři chodby. Jedna prý vede na Velehrad, druhá na Buchlov a třetí na Rochuz. Dříve se lidé báli v nočních hodinách chodit přes město, a františkánskému klášteru se vyhýbali, protože tam strašívalo. Jednou šel tudy pocestný, který o tom nevěděl. Právě odbila hodina duchů a z ničeho nic se otevřela těžká klášterní vrata a z nich vyjel kočár, tažený párem bílých koní. Do kočáru nebylo dobře vidět, takže nešlo rozeznat, zda v něm někdo sedí, ale místo na kozlíku bylo prázdné. Podivné spřežení cválalo na Mariánské náměstí, třikrát objelo morový sloup a pak se vrátilo zpět do kláštera, kde se za ním zase tiše zavřela vrata. Následujícího dne ráno našli lidé pocestného ležet v bezvědomí na ulici. Když přišel k sobě, vypravoval jim onu podivnou příhodu, jejímž byl svědkem. 
 

Úprava textů pověstí © Hana Adamcová.

Zdroje: články ve Zpravodajích města Uherské Hradiště, články v tisku, audio CD Pověsti Uherského Hradiště a okolí (Mercedes Zímová, Fonoklub, 2003), Vlastivědné vyprávění z Uherskohradišťska (Josef Hubáček, Okresní pedagogické středisko v Uherském Hradišti, 1982), Ztracené pověsti (Knihovna Bedřicha Beneše Buchlovana Uherské Hradiště, 2002), a další zdroje.