Fotografie je kouzelná. Umí zastavit čas. Zmrazit okamžik, stačí si jen vybrat který. Jak je to jednoduché a velmi krásné. To je práce fotografa….

Je však pravdou, že pro volbu toho „správného okamžiku“ je třeba mít určitý cit. Dokumentární fotografie vyžaduje takového citu spoustu. Aby byla fotografie pěkná, musí fotograf celý obrázek správně poskládat – komponovat jej tak, aby měl hlavu a patu – začátek a konec a aby se v něm divák – čtenář aspoň trochu vyznal. Také je dobré, když má mezi začátkem a koncem nějaký děj.

Zdá se to být jednoduché, stačí se pořádně koukat kolem sebe. Ale ouha. Všechno komplikuje fotografický aparát. Tento podivný přístroj totiž obsahuje spoustu cumprdlíků a mačkátek, točítek a rafiček. Kdo se v tom všem má vyznat. Jak skloubit všechny ty věci dohromady. To je přece práce fotografa….

Ale stačí se to všechno naučit, a pak už to jde samo. Fotoaparát i fotograf vydávají spokojené zvuky. Nic nám nebrání v cestě, jdeme fotit lidi, vytvářet fotografický dokument a dokumentární fotografii a vůbec to všechno kolem. Ale ouha ouha. Lidi se z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu fotografují velmi, velmi neradi. Utíkají se schovat za vrátka, mávají kolem sebe rukama, posílají fotografa jinam, nebo taky „někam“. V lepším případě se vymlouvají na špatnou náladu, nevhodné oblečení, blížící se návštěvu u kadeřnice nebo blížící se Vánoční svátky. Člověk si jen takhle jakoby nic vyjde s fotoaparátem zavěšeným kolem krku, a najednou je ulice úplně prázdná, nikde ani pes, ani kočka, natož tak nějaký člověk. Jak to jen udělat, aby všichni ti lidé neutíkali? Jak si získat jejich důvěru a přátelství? Nejlepší by bylo být úplně neviditelný…

Je to přece úplně jednoduché. Stačí se jen osmělit a přesvědčivě říct: „ Jsem fotograf a teď vás budu fotografovat“. Ale co to? Lidé odhazují nářadí, vypínají motory, rychle polykají poslední sousta, nedopité pivo schovávají pod stůl, zastrkují si cípy košile do kalhot. Ve tváři jasně vidíme odhodlání nechat se portrétovat na občanský průkaz. No tohle ale vůbec nikdo nechtěl! Dokumentární fotografie má přece zachycovat člověka a jeho život v té nejryzejší pravdivé podobě. Všichni kolem se najednou chtějí nějak vytáhnout, vypadat trochu lépe.

Nic se ale neděje. Stačí chvilku posečkat, prohodit nějaké to slovíčko. Šoupat chvilku nohou v prachu. Pozeptat se jak se vede a co je nového. A zase na shledanou, na viděnou. Však se zase brzy uvidíme. A až se zase příště uvidíme, tak se rozhodně nedejte rušit. Už jsem tady u vás jako doma,   už patřím mezi vás. Patřím sem, však mě znáte. Viděli jsme se minule. Já jsem přeci fotograf a budu vás teď fotografovat…            

Marek Malůšek
 

Pro mne, a věřím, že stejně tak i pro autory snímků, má tento soubor fotografií velký význam. Za dobu, kterou jsem strávil s mladými autory při výběru nejlepších snímků, při jejich zvětšování a retušování a znovu při zvětšování a retušování, znám důvěrně všechny fotografie, ale jejich obsah se mi průběžně mění před očima.

Dokonce i ty situace, u kterých jsem byl při zrodu účasten, opouštějí svůj původní plán příběhu a jeho dokončení a otevírají pro mne příběh nový. A tak se z chlapečka, který skáče šipku do vody  na koupališti, může stát odlétající anděl, nebo z dědečka, který je nejstarším občanem Salaše a jehož jsme donutili vystoupat do prudkého kopce zahrady a sesbírat jablka, je člověk bilancující životní hodnoty, vzhlížející někam do budoucnosti… Co fotografie, to skrytý příběh, utajená pohádka, která čeká na svého čtenáře. 

Naše vlastní zážitky a příhody z dílen na Salaši a z nekonečných hodin  při přípravě zvětšenin na výstavy ustupují do pozadí a zůstávají jen v našich vzpomínkách. A na scénu vstupuje nově žijící dílo, soubor fotografií, který přežije svým vlastním pevným životem a nakonec si najde své místo tam, kde patří. 

Mou velmi milou povinností je na tomto místě poděkovat všem lidem, kteří mají pochopení a hlavně čas pozastavit se … a věnovat svou pozornost i zdánlivě zcela nedůležitým věcem. Lidem, se kterými jsme se v průběhu projektu Salaš 2004 setkali. Můj nesmírný dík patří především rodičům všech účastníků dílny, kteří mají s naší prací dostatečnou trpělivost a umožnili a podpořili existenci celého projektu. Velký dík patří panu Borisu Grigorovi, který nám poskytl střechu nad hlavou a prostor pro provizorní fotografickou laboratoř v budově bývalé školy na Salaši a také finančně podpořil nákup materiálů pro konečné zvětšeniny fotografií. Poděkování patří také obyvatelům obce Salaš v čele s místostarostou Ing. Jiřím Janováčem za vlídné přijetí a trpělivost. Dále můj dík patří paní Romaně Jelínkové z mezinárodní fotobanky All Photo Imagines za neobvyklý zájem o projekt a finanční podporu a panu Michalu Plachému z Rádia Krokodýl za mediální podporu celého projektu. A na závěr poděkování vedení Kina Hvězda za zájem o projekt a poskytnutí výstavních prostor.
 

Můj osobní dík patří Marinu Svitkovi, Davidu Kalmusovi a Milanovi Biegońovi, přátelům fotografům, za jejich odbornou (a také obětavou) pomoc při vedení pracovních setkání na Salaši a dále Evince Malůškové, Líze Čapchajeva a Petru Hoffmannovi za zajištění klidného chodu, duševní podpory i  zdravotní péče v průběhu pracovních setkání. 

Musím se přiznat, celkem neskromně, že já sám jsem s konečným tvarem souboru fotografií,  ale i s průběhem celého projektu Salaš 2004 spokojen. Mým tajným přáním je, aby celý soubor neskončil na skladišti dějin, ale aby ty nejlepší snímky mohly zůstat uchovány v podobě knižní publikace a mohly tak zůstat majákem pro naši vzpomínku, nebo třeba podkladem pro vaše nové příběhy a pohádky každé fotografie. 

Marek Malůšek